Vzpomínková růže

Někdy člověk pozná člověka krátce a přitom navždy mu zůstane v srdci.

Děkuji, paní Věrko, že jsem měla tu čest Vás poznat.

Odešla žena s kouzelným úsměvem a otevřeným srdcem. Spojila nás "náhoda", na které nevěřím. Tenkrát jste se posadila se svojí dcerou na Lavičku naděje před onkologií v Hradci Králové. Vaše dcera si povšimla cedulky vetknuté v dřevěné lavičce, kde je uveden popis, včetně mého jména, jako autorky projektu. Dala si tu velkou práci a vyhledala mě, aby mi sdělila, že se vlastně sic vzdáleně známe. A pak přišel den a my jsme se potkaly. A pak zase... Poslaly jsme si i zprávy a dárky.

A včera...

Natáčel s námi rozhovor Český rozhlas. V samotném závěru při loučení cinkla mi v mobilu zpráva.

"A to je závěr s tečkou na konci...asi Vás někdo potřebuje..." sdělila paní moderátorka.

Přišla mi smutná zpráva o odchodu jedné ženy s tím nejkrásnějším úsměvem...

A já se rozhodla, že právě jí vysadím vzpomínkovou růži v Sadu nadějí v Řečanech nad Labem.

Poděkování za tuto možnost paní starostce obce Řečany nad Labem Michaela Matoušková

R.I.P. Věra Šulcová